Jan Mendelsson

Profil Koncerty Kapely Nahrávky Kontakt Ukázky Galerie Syntezátory

Yamaha VL-70m

Firma Yamaha vždy přicházela s nezvyklými typy syntézy. Výraznějšího úspěchu na tomto poli sice zaznamenala pouze v případě DX-7, ale to ji neodradilo od výzkumu. Počátkem 90. let přišel hlavní inženýr vývojového týmu Tošifumi Kunimoto s novým typem generování zvuku. Použil rovnice Dr. Julia O. Smithe ze Stanfordské univerzity, které převedl do nástroje s výpočty v reálném čase. Jedná se o matematické modelování zvuku a tyto nástroje předznamenaly nový směr vývoje syntezátorů.
Dnes je modelování běžný konkurent starších analogů a digitálních samplerů. Máme virtuální analogy, plug-iny s touto syntézou napodobují elektrické klavíry, hammondovy varhany, klavíry na bázi vzorků používají modely pro mezistrunovou rezonanci či tlumení struny a tak dále. Musíme si však uvědomit, že až do příchodu VL nic z toho prostě neexistovalo.

Navíc nástroje řady VL simulují jevy akustické kompletně, od vzniku tónu až k rezonanci, hned ze startu si nasadily laťku nejvyšší. Vlajkovou lodí je dvouhlasá VL-1, zjednodušenou variantou jednohlasá VL-7 a nejlevnější půlrackový modul VL-70m. VL-70m se navíc dále vyskytovala jako součást jiných Yamaha nástrojů, především EX-5. Existuje i jako hardwarový plug-in do zvukových karet a modulů. Jediným srovnatelným nástrojem je Prophecy od firmy Korg, kterou v té době Yamaha právě pohltila, a mohla zde tedy být použita tato patentově chráněná technologie.

Už několikrát jsem narazil na názor, že supernástroj VP1 je polyfonní obdobou VL. Není to tak úplně pravda, zde je použit jiný druh syntézy, tzv. „free-oscillating VA“. Název je v podstatě nic neříkající, jde o rozkouskované vzorky, které umožňují vzájemné prolínání a tím se vytváří zvláštní druh morphingu. Oba nástroje vyrazily na trh ve stejné chvíli, osobně si myslím, že to byl jen obchodní tah, ukázat příšerně předražený kvadrofonní supernástroj, aby se pak jen mírně předražený nástroj jednohlasý zdál levný. Řekl bych, že strategie nevyšla, ani zdání luxusu nepřimělo zábavové amatérské hráče, tradiční klienty Yamahy, aby začali cvičit sólovou hru...

Jestliže hlavní nevýhodou FM syntézy nástroje DX-7 je neintuitivní nastavování zvuku, u nástrojů VL na programování můžeme rovnou zapomenout. I přes svůj revoluční zvuk se tyto nástroje příliš nerozšířily a firma už nechtěla investovat do další podpory, takže k dispozici je pouze software uživatelsky velmi nepřívětivý. Všechny parametry jsou dostupné jenom v profesionálním editoru, ale k prokousání se všemi tabulkami, roletkami a nabídkami je potřeba slušných znalostí z akustiky. Tvar, typ vzniku tónu, hustota kmitajícího materiálu, délka a tvar virtuálního vzduchového sloupce… Ne, přátelé, toto je úkol pro fyzika ze Stanfordu, nikoli pro hudebníka z Berklee. :-(

Nastavení zvuku tedy probíhá jeho výběrem z tovární banky a přizpůsobení ovladačů. Právě ve způsobu hry, do značné míry závislé na používání kontrolerů, ovšem tkví největší síla VL nástrojů. Protože se jedná o sólovou hru, zbývá pro artikulaci velký prostor.
Podobně, jako ovlivňuje analogový zvuk klasický filtr (který je zde mimochodem také), je k dispozici celá řada parametrů pro řízení zvuku v reálném čase. Rozdíl od filtru či efektu je však zásadní: zasahuje se přímo do samotného algoritmu, který vypočítává zvuk. Nejde tedy o dodatečné ovlivňování nějakého daného zvukového průběhu, mění se parametry vzniku a samotný tón je už pouze jakýmsi samozřejmým výsledkem. Tato „makra“ jsou vždy zaměřena na nějaký akustický jev a mají ve světě syntézy neobvyklé názvy, např. Pressure (tlak dechu na plátek), Embouchure (tlak rtů na plátek či smyčce na strunu), Tonguing, Scream, Growl, Throat Formant a podobně. Pro mnoho zvuků je velmi vhodné použít dechový ovladač, nástroj má speciální vstup buď pro BC-x (breath controller), nebo rovnou pro MIDI saxofon řady WX.

Výsledek celého procesu je udivující. Zvuk je syrový, bohatý na harmonické složky, a především neuvěřitelně mnohotvárný. Nástroj poslušně reaguje na změny hodnot všech přiřazených kontrolerů – a zde leží jedna z možných odpovědí na otázku, proč na něj nehrají všichni. Hrát na VL totiž není žádná hračka. Každý ze zvuků se chová jako samostatný akustický nástroj, a je nutné se na něj zvlášť naučit. Pokud se jedná o simulaci existujícího nástroje, musíme pečlivě dodržet fakturu hry, aby se mu zvuk skutečně podobal. Upravit si ovladače, aby nám vyhovovaly, studovat nahrávky, cvičit. A to se každému nechce.
Pro lepší představu uvedu pár osobních zkušeností. Pro zvuk tenor saxofonu jsem si vybral jeden z nabízených presetů. Přidal jsem mu na ostrosti, ubral trochu šumu dechu a tlakové citlivosti kláves přiřadil efekt "Growl". V průběhu cvičení jsem ještě upravil prostorové efekty a křivku citlivosti dechového ovladače a po půl roce studia nahrávek slavných saxofonistů se to teprve trochu dalo poslouchat. U japonské flétny Shakuhachi jsem zase upravil práh přefouknutí a přiřadil ho dechovému kontroleru. U kytary naopak dechový ovladač ustoupil kolečku, přišlo mi to logičtější.

Ze zkušeností vím, že na klávesové nástroje hraje kdekdo. Ne náhodou se firma Yamaha živí masovou výrobou samohrajných mašinek pro barové hráče. Syntezátory řady VL ale vyžadují člověka kreativního, muzikanta, který něco chce, a neváhá tomu obětovat čas a energii. Takových je málo, a tak VL zatím na svého virtuóza stále čeká.

Text: Jan Mendelsson
Foto: terryadams

Název	Yamaha VL-70m
Výroba	1996
Typ	virtuálně-akustický syntezátor
Polyfonie	1 hlas
Oscilátory	matematické modely
LFO	1 LFO
Filtr	1 DCF spodní propusť
DCA	Obálka ADSR
Efekty	výběr modulačních a prostorových efektů
Klaviatura	ne
Paměť	256 presetů, 64 uživatelských
Řízení	MIDI

zpět na seznam